Repertoár
Jádrem repertoáru souboru je hudba české renesance z období mezi léty 1450 – 1620. Jde především o duchovní hudbu, protože světská tvorba se v našich pramenech této epochy téměř žádná nedochovala. O provoz duchovní chrámové hudby se tehdy v Čechách staraly dva typy institucí. Jeden typ reprezentovala literátská bratrstva, druhý typ sbory školních žáků či choralistů. Zatímco literátská bratrstva byly čistě mužské sbory sestavené ze vzdělaných dospělých měšťanů, kteří se scházeli ke zpěvu nedělní a sváteční mše a rorátů, školní sbory, jejichž členy byli učitelé a žáci farních škol, zpívali denně při mších a nešporách, svatbách, pohřbech a dalších příležitostech. Literátský repertoár je psán jen pro mužské hlasy, školní používá také vysoké hlasy chlapců před mutací, které dnes lze nahradit dívčími nebo ženskými hlasy. To, že repertoár Dyškantů těží právě z této vrstvy hudby české renesance, dalo souboru i jeho název, zpívajícím žákům vedeným kantorem se v dobových pramenech kromě jiných označení (choralisté, korálové, žáci, zpěváčci…) říkalo právě také dyškanti.
Kromě tohoto základu soubor čerpá i z jiných repertoárových okruhů. Domácí repertoár se v minulosti neomezoval pouze na tvorbu českých skladatelů, a někteří významní evropští skladatelé jsou v našich pramenech zastoupeni tak hojně (Josquin Despréz, Clemens non Papa, Orlando di Lasso), že je prostě nelze přehlédnout. Bohatým zdrojem je také tvorba skladatelů ve službách císaře Rudolfa II. (Philipp de Monte, Carolus Luyton, Jacob Regnard, Franz Sale…) a dalších Habsburků.
Pokud se týká české hudby, soubor od počátku své existence pěstoval také hudbu středověkou (latinské i české písně, organa, vícetextová moteta, chorál v jeho latinské podobě i v českých překladech 16. století) a barokní. Té se v posledních letech věnuje stále intenzivněji, zejména písňové tvorbě 17. století (Michna, Holan), zčásti i koncertantnímu repertoáru 1. poloviny 17. století.
Dobové nástroje – intarzie, Bode-Museum, Berlin
Posledních několik let je vůbec ve znamení pronikání do oblastí dosud souborem téměř nedotčených, jako je mezinárodní světský repertoár (francouzské chansony 15. a 16. století, Dowlandovy anglické písně, italské monodie začátku 17. století, taneční a komorní instrumentální hudba). Souvisí to jednak s posílením instrumentální složky (soubor dnes používá varhanní stolní pozitiv, loutnu, violy da gamba, housle, zobcové flétny), jednak s aktivním přístupem jednotlivých členů souboru ke studiu jazyků, literární historie, pěvecké a instrumentální techniky. U některých druhů skladeb je speciální studium naprosto nezbytným předpokladem k porozumění jejich hudební a obsahové stránce a bez tohoto porozumění ani nemá smysl se pokoušet zprostředkovávat dnešnímu publiku setkání s hudbou dávných epoch. Filologický pohled na hudbu našich předků byl a stále je jednou z hlavních devíz souboru Dyškanti.
Za dobu své existence soubor provedl více než 300 různých skladeb, od prostých písní až po technicky náročná moteta a rozsáhlé mešní cykly.
tisk, přečteno 3796x