Projekt Rosa Rosensis
Ve spolupráci s Městským divadlem Český Krumlov a Státním hradem a zámkem Český Krumlov představili Dyškanti 16. června 2010 na českokrumlovském zámku novodobou premiéru hry „Rosa Rosensis“. (Ukázky hudby ve formátu MP3)
Dramatická báseň „Rosa Rosensis“ („Růže rožmberská“) nizozemského humanisty, filologa a básníka Jacoba Cantera (1469–1539) vznikla pravděpodobně během pobytu mladého autora na rožmberském dvoře v Českém Krumlově v roce 1497 nebo 1498. Canter uvádí v závěru předmluvy jako místo dokončení klášter Zlatá Koruna. Ústředním motivem, možná však dodatečně „naroubovaným“ na dříve složenou, nedochovanou skladbu s názvem „Osculum“ („Hubička“), je oslava rožmberské erbovní růže. Básník zde vychází vstříc ambicím rožmberských vladařů, kteří od dob Oldřicha II. (vládl 1418–1451) usilovali o legitimaci svého údajného původu od mocného římského rodu Orsiniů, kteří měli zase pocházet z bájné Tróje a dokonce od samotné bohyně Venuše. Původ rudé růže se vysvětluje příběhem z trójské války, kdy Venuše vlastním tělem ochránila svého syna Aenea – pozdějšího zakladatele Říma – před smrtonosným kopím. Krev zraněné bohyně zbarvila do ruda růže, do té doby bílé, jimiž se Venušiny družky snažily poranění ošetřit. Na památku této události prý Aeneás převzal rudou růži do svého štítu, odkud se tato přes římský rod Orsiniů dostala až k vládcům tzv. Hercynského hvozdu v zemi germánské: k jihočeským Rožmberkům.
Báje o původu rudé erbovní růže je vložena do prostého příběhu, odehrávajícího se kdesi v idealizovaném Řecku na dvoře krále Charilaa. Králova dcera Kalliroé se jednoho jarního dne vydá za doprovodu své chůvy ven do přírody trhat květiny. Při tom ji překvapí zamilovaný mladík Eutychus, který užaslé dívce vnutí hubičku a uteče. Když se plačící princezna s pohoršenou chůvou kvapně vrátí na královský dvůr, vyšle král své dvořany, aby provinilce našli a zajali, což se zakrátko stane. Předvedený Eutychus, jehož by rozlícená královna Nikostrata nejraději vydala na smrt, omlouvá svůj čin mocí boha lásky, který jej přemohl. Díky princeznině důvtipnosti a s královou podporou je mu nakonec stanoveno spíše jen symbolické potrestání. Charilaus ve svých hovorech s královnou, protkaných příklady z antické mytologie a občasnými lehce lascivními narážkami, vyjadřuje přesvědčení o moci lásky – zvláště nad mladými lidmi.
Zda byla báseň, kterou autor v předmluvě doporučuje rožmberským vladařům k „četbě“, vůbec někdy scénicky předvedena, není známo. Doklady o amatérských inscenacích latinských her u nás jsou až z pozdější doby a spíše ze školského prostředí. Žánrově tato skladba o 851 časoměrných verších, psaná dobrou humanistickou latinou, obsahuje jak prvky klasické komedie a satiry, tak i renesanční pastýřské hry, zastoupené např. slavnou básní o Orfeovi od Canterova staršího italského současníka Angela Poliziana. Tato zpívaná skladba, uvedená pravděpodobně na mantovském dvoře, obsahovala jednak verše recitované jednoduchým, stále se opakujícím nápěvem, jednak písňové vložky ve stylu tzv. frottoly. Na základě dobové teorie o antickém způsobu přednesu poezie je možné si představit podobné zhudebněné provedení i pro Canterovu báseň, která svými lyrickými a oslavnými pasážemi přímo vybízí k proložení písněmi a ke zpívané recitaci. Ostatně i pro zde použitý hexametrový verš jsou kupříkladu v benátské gramatice Francesca Negra z roku 1480 doloženy jednoduché deklamační vzorce s notovými příklady.
Autorem prvního novodobého českého překladu hry je Jakub Šimek. Na základě tohoto textu provedli členové našeho souboru hru s respektováním dobově možných inscenačních prostředků. Humanistické divadlo je třeba si představit spíše jako deklamaci a recitaci vycházející z dovedností získaných studiem rétoriky, než jako hereckou akci. Přirozenou součástí inscenací byla hudba, nejčastěji oddělovala jednotlivé výstupy nebo vstupovala do děje na způsob antického „sboru“. Vzhledem k době vzniku hry a zkušenostem tehdejší generace rožmberských vladařů s kulturou rané italské renesance je pro představení použita hudba z italských pramenů přelomu 15. a 16. století. Jednak to jsou frottoly s původními italskými texty a skladby, na něž je možné zpívat určité pasáže z českého překladu Canterovy básně, a jednak instrumentální vsuvky. Snahou interpretů je, aby hudba a použité nástroje odpovídaly době kolem roku 1500. Hudbu vybral a představení připravil vedoucí souboru Martin Horyna, v roli krále Charilaa vystoupil Stanislav Předota (více na www.predota.cz). Protože hudba a divadlo patřily nerozlučně k dobovým slavnostem, i toto představení bylo stylizováno jako hudební slavnost, během které si její účastníci „zadeklamovali“ příběh o polibku a původu rožmberské rudé růže.
Recenze Václava Bůžka na stránkách časopisu Dějiny a současnost
(Fotografoval Lubor Mrázek.)
tisk, přečteno 3153x